Kdo by neznal cynického analytika mezilidských problémů Woodyho Allena? Vztahy, sex, deprese, smrt, šibeniční mnohdy až absurdní židovský humor. Režijní a scenáristický styl dodávají Allenovi již dlouhá desetiletí punc nezaměnitelného filmaře, jehož obchodní značku poznáte stejně dobře jako třeba cokoliv z dílny Quentina Tarantina. Určitě mi rozumíte. Kolikrát stačí prvních pár minut a víte bezpečně, že jste doma. Přesně z toho důvodu jsem si pro dnešní krátkou recenzi vychytrale vybral snímek Hra osudu (2005). Důvody mám dva. V první řadě jde o projekt, který po dlouhých letech tápání ukázal Allena opět v plné polní. No a za druhé, Hra osudu je natolik atypickým počinem, že i ti nejvěrnější fanoušci měli v době uvedení problém rozpoznat ve filmu charakteristické rysy režisérovy předešlé tvorby. Mimořádně seriózní drama obohacené o romantické a krimi koření téměř postrádá jakýkoliv humor a jako bonus navíc překládá divákovi plejádu postav, z nichž prakticky ani jedna není kladná. Charakterový rozdíl spočívá pouze v užité míře zkaženosti.
Woody Allen byl tehdy rozhodnut natáčet dle zavedené tradice ve své milované Americe, ale potíže s financováním malého filmu jej nakonec nasměřovaly do Británie, kde nalezl ideální zázemí i vstřícné distributory, včetně spolehlivého studia BBC. Podmínkou pro režiséra bylo angažování převážně britských a irských herců a také spolupráce s tamějším filmovým štábem. Stačí se podívat na soupisku, kde britská jména jednoznačně dominují. Jedinou výraznou změnou prošla hlavní hrdinka, kterou měla původně ztvárnit Kate Winslet. Jen pár dní před natáčením roli převzala rodilá Američanka Scarlett Johansson. Allen svůj autorský scénář narychlo přepsal, aby mohl odůvodnit její původ, a pak přišlo na řadu svižné, sedmitýdenní natáčení probíhající převážně v letním Londýně roku 2004. Celkem standartní proces bez vážnějších problémů a produkčních zdržovaček. Jen těžko někoho napadlo, že výsledkem bude film, který v bohaté filmografii pana režiséra stojí a bude stát jaksi mimo.
Základní synopse příběhu je následující. Film začíná vizualizovanou situací, kdy odpálený tenisový míček zavadí o vrchol sítě a na okamžik levituje ve vzduchu. O tom, na jakou stranu dopadne, rozhoduje v daném zlomku vteřiny náhoda. „Raději bych byl šťastným než dobrým,“ analyzuje popsanou situaci hlavní postava filmu Chris Wilton (Jonathan Rhys Meyers). I pro něj je hledání štěstí hodem mincí, sázkou do loterie či osudem, kterému však člověk musí jít naproti. Variace na úvodní scénu se do děje vrátí ještě jednou. Jde o směrodatný motiv, jež dokonale vystihuje našeho antihrdinu.
Chris je bývalý profesionální tenista z Irska. Díky dobrým předpokladům získá v prestižním londýnském tenisovém klubu práci instruktora. Celkem brzy se seznámí s úspěšným klientem Tomem Hewettem (Matthew Goode) pocházejícím z bohaté rodiny, kde o luxus, peníze a snobské rauty není nouze. Chlapci spolu po tréninku vedou přátelský rozhovor plný obligátních seznamovacích frází. Jak se ukáže, Chris má velkou slabost pro operu, což na Toma okamžitě zapůsobí. Dveře do světa přepychu se pomalu otevírají. Následuje společná návštěva opery, během níž Chris zjistí, že má Tom Hewett sestru Chloe (Emily Mortimer) a také pohlednou snoubenku Nolu Rice (Scarlett Johansson). Neúspěšnou americkou herečku, co pomalu ztrácí ideály. Netrvá to dlouho a Chris naváže intimní poměr s Chloe. Život na vysoké noze, rozjetá kariéra, osobní řidič a pravidelný přísun peněz Chrise úplně omámí. Svatba je na spadnutí, ale je tu jeden podstatný problém. Chris nemůže přestat myslet na svůdnou snoubenku svého budoucího švagra.
Hra osudu rozhodně není filmem, kde by proti sobě stálo dobro a zlo. Je spíše o souboji různých druhů zla, přičemž vítězi mohou být jen ti nejschopnější nebo lépe řečeno nejšťastlivější, abych dodržel myšlenkovou ideu stanovenou filmem. Drtivá většina děje sleduje sobeckého, nerozhodného a prospěchářsky založeného Chrise. On je naším průvodcem po pečlivě konstruované romanci, která v pozdější fázi přeroste do podoby zvláštního thrilleru. Některé dialogy nám dovolují prozkoumat i neradostnou minulost irského mladíka, díky čemuž alespoň rámcově chápeme jeho oslepení zlatou klecí uprostřed Londýna. Chris nemá problém proniknout do rodinných kruhů Hewettových. Přijme ho otec Alec (Brian Cox), komplikovaná matka Eleanor (Penelope Wilton) a především Tomova sestra Chloe. Ještě aby ne. Chris je pohledný atlet, umí hezky mluvit a je inteligentní. Naproti tomu synovu snoubenku Nolu Rice nemůže Eleanor vystát, neboť herecké konkurzy dopadají katastrofálně a neúspěch je něco, co rodina Hewettových jen těžko akceptuje.
Je evidentní, že Chris miluje Chloe, ale není to živočišná vášeň. Ta pravá nespoutaná vášeň, která tryská z očí svůdné Američanky. Nola má v sobě něco, co Chrise přivádí na morální scestí. Jakmile Tom pustí Nolu k vodě, cvakne zámek a Pandořina skříňka se otevře. V ten okamžik si každý divák uvědomí, že Chris vlastně žádnou morálku neřeší, jen neví, jaká alternativa je pro něj výhodnější. Zůstat s Chloe, oženit se a mířit vysoko, nebo ranit všechny okolo, hodit luxus za hlavu a milovat se s atraktivní Nolou? Považuji za nesmírně vtahující i napínavé sledovat milostný trojúhelník, v němž to muž hraje na obě strany (obzvláště, když má scénář takto vysokou úroveň). Chris je ve vztahu k Chloe stále více zdrženlivý, jelikož jí vnímá spíše v rovině odrazového můstku, skrze nějž se může vyšplhat na špici. Čím více Chloe žene svého vysněného do chomoutu a apeluje na založení rodiny, tím hlouběji Chris propadá posedlosti Nolou. Jak už to tak bývá, prohnilé základy jsou odsouzeny k zhroucení.
Na první pohled je zřejmé, že Allenův „hlas“ zanikl kdesi v pozadí. Dokonce nemá ani obligátní potřebu promítat svou osobu do obrazu. Nezbyl mu prostor ani pro menší cameo roli. Neurotické postavy tolik typické pro jeho dřívější tvorbu tu nemají místo. Daleko důležitější jsou klamné směry ve vyprávění, které nejednoho diváka zavedou do slepé uličky. Opravdu. Já osobně ani v nejmenším neodhadl vývoj poslední třetiny. To je také jediná část filmu, kde na povrch vypluje trocha té ironie a režisérův oblíbený cynický úšklebek. Abych zachoval konvence tradiční filmové recenze, nechám tuhle část děje zahalenou tajemstvím. Jen dodám, že dva zásadní dějové zvraty jsou přesně tím, co Hru osudu pozvedává na úroveň mistrovského díla. Tak perfektní dojem tu naposledy zanechal režisérům snímek Zločiny a poklesky (1989), s vynikajícím Alanem Aldou.
Jonathan Rhys Meyers byl skvělou castingovou volbou. Postava Chrise sice nemá moc chvályhodných vlastností, ale Meyers ji hraje upřímně a tím pádem uvěřitelně. Chris není vyloženě zlý, jen zkažený. Je to typický patolízal, profesionální leštič klik, který si dobře uvědomuje, že trocha toho plazení mu umožní získat vděk někoho, kdo umí umetat správné cestičky k ideálnímu životu, po němž tolik touží. Jeho patologická snaha zalíbit se, je chvílemi opravdu znepokojivá. Vodítka budoucích skutků můžeme postřehnout v chování i literatuře, jakou čte. Chris Wilton je opravdu složitá postava, ale Meyers nemá nejmenší problém s jejím ztvárněním.
Dvě klíčové herečky, tedy Emily Mortimer a Scarlett Johansson, ukazují divákům odlišné ženské tváře. Chloe je klasická pečovatelka a podporující manželka, pro kterou je směrodatné dopřát rodičům vnoučata. Nola je soběstačná žena. Nezávislá a sexy, se sklony k alkoholu a temnými osobnostními konturami, jaké jí dodávají auru osudové femme fatale. Můžeme považovat za paradoxní, že aspekty, které Chrise tak přitahují, jsou cestou do náruče krajně trýznivého vztahu bez jasné budoucnosti. A právě způsob, jakým Hra osudu operuje s motivem nevěry, jejíž stín způsobuje erozi v manželství, je fascinující. Spousta podobně stavěných filmů sklouzává do rutiny a omšelých melodramatických klišé, ale Allenův přístup má příchuť kruté pravdy. Všechny fáze manželské aféry směřují k zlomovému bodu, kde roste propast mezi tím, co je skutečné a tím, co postavy doopravdy chtějí. Nola řeší, zda Chris dokáže opustit manželku a pro Chrise zase zůstává otázkou, zdali dokáže opustit přepychový život.
Hra osudu by nabídla skvělou podívanou, i kdyby pracovala s rutinním pojetím milostného trojúhelníku, ale odvážný výpad, kterým Allen v poslední třetině přehodí výhybku, je přesně tím, co z filmu dělá nezapomenutelný zážitek. Režijní a scenáristické mistrovství v té nejčistší formě. Za menší nedostatek považuji jen nečekaný vpád humoru do těch nejméně vhodných situací. Přiznávám, že v díle Woodyho Allena mám značné mezery, tohle je však jediný film, jaký se nezdráhám doporučit i režisérovým zarytým odpůrcům. Závěrem děkuji za osvěžení paměti jednoho z mých čtenářů. Tenhle snímek tu nemůže chybět.